14. 1.2014 zaslal spolek Slovo o slově
■■■
Otevřený dopis Radě
Českého rozhlasu – podnět k prošetření
Žádáme o prošetření neblahé situace v Českém rozhlase, který postupně přestává
plnit svou veřejnoprávní funkci.
Východiska
Obsahem společenského zadání média veřejné služby,
v tomto případě Českého rozhlasu, je podle zákona poctivá a objektivní publicistika a
zpravodajství, kulturní tvorba jednak uchovávající klasická díla, jednak
objevující nové tvůrčí počiny. V neposlední
řadě obsah vysílání zprostředkovává dosažené poznání v oblasti vědy a výzkumu.
Politická publicistika a
zpravodajství má zevrubně informovat a rozebírat konkrétní politické události. Současně má umožňovat posluchačům utvářet si
vlastní názor a vytvářet v posluchačích účinný imunitní systém, který je ochrání před manipulací, a to
i cestou poctivého politického vzdělávání.
V oblasti kultury pak
posluchačům má ČRo zprostředkovat kulturní dědictví národní a světové;
objevovat novou tvorbu, včetně té alternativní
a z hlediska „poptávky“ zpravidla menšinové.
V oblasti vědy a výzkumu je
žádoucí, aby médium veřejné služby především vyložilo podstatu vědeckého poznání a jeho aplikaci tam, kde se stává
nejen předmětem odborných debat, ale i politického usilování. I to je jedna z cest, jak budovat v posluchačích
imunitu vůči politické manipulaci, s níž se právě v těchto oblastech zdánlivě vzdálených mohou setkat (energetická
politika, politika životního prostředí, zdravotní politika a podobně).
Z uvedeného úhlu pohledu tyto požadavky
nejvíce splňují (respektive splňovaly) v oblasti politického zpravodajství, publicistiky a politického
vzdělávání dnes již neexistující stanice Česko a Šestka. V oblasti kultury stanice Vltava a v oblasti vědeckého poznání
rovněž dnes již neexistující veřejnoprávní stanice Leonardo.
Pro takové stanice je příznačná
relativně nízká poslechovost. V součtu vyjmenované stanice dosahovaly trvale denního poslechu zhruba sto až sto
dvacet tisíc posluchačů. Oproti Českému rozhlasu 2 (Praha) to představuje zhruba třetinu posluchačů. Povrchní
pozorovatel by tak mohl usoudit, že tyto stanice jsou z hlediska posluchačského zájmu okrajové a pro svoji
finanční náročnost neudržitelné. Zcela přitom takový pozorovatel pomíjí skutečnost, že se jejich působení
vyznačuje multiplikačním efektem, jehož důsledky lze vypozorovat pouze dlouhodobě (růst obecné vzdělanosti,
normotvorný vliv na jazyk a politickou kulturu apod.). Pokud má efekt dosahovat očekávaného optima, je nezbytné
u stanic takového druhu neslevovat z jejich programové náročnosti. Proto máme povinnost přispívat na provoz
rozhlasu formou koncesionářských poplatků. Veřejnoprávní rozhlas je tak vyvázán z nezbytnosti klást na
první místo postavení na rozhlasovém trhu (od něhož se u soukromých rozhlasových stanic odvíjí rozsah
a objem inzerce, jediného jejich finančního zdroje) a soustředit se především na obsah a náplň společenské
objednávky, závazně formulované zákonem.
Český rozhlas musí obstát v očích široké
veřejnosti. Proto vedle zmíněných stanic provozuje i stanice vycházející vstříc momentální většinové poptávce a
většinovému vkusu. Jsou to především Radiožurnál a Dvojka. První je zaměřena na informování zábavnou a
nepříliš náročnou formou (infotaiment) a po vzoru soukromých hudebních stanic
usiluje o to posluchači poskytnout i tak zvaný kulisový poslech. Druhá je
zaměřena na nenáročnou zábavu. Obě
stanice své denní posluchače však počítají ne na desetitisíce, ale na
statisíce.
Těchto několik odstavců považujeme za nutné
uvést úvodem, aby bylo zcela zřejmé, z jakých pozic naše úvahy vycházejí.
Aktuální situace
Současné vedení Českého rozhlasu
řízené generálním ředitelem Peterem Duhanem zcela ničí to, co nejvíce odpovídá poslání Českého rozhlasu tak, jak jej
určil zákonodárce. Zrušení stanic Česko, Šestka a Leonardo a jejich nahrazení podivnou programovou směsí,
jež se v éteru prezentuje pod nenápaditým názvem Plus, svědčí o tom, že se vedení ČRo hrubě
prohřešuje proti poslání Českého rozhlasu. Svědčí též o odborné nezpůsobilosti vedení ČRo.
Jako dlouhodobí posluchači
„malých“ stanic Českého rozhlasu (Česka, Vltavy a Šestky) jsme s obavami přijímali zvěsti o Duhanově plánu programově
soustředit vysílání Česka, Šestky a Leonarda do jedné stanice. Ač laici v rozhlasové tvorbě, uměli jsme si
přesto představit, že tento manévr může mít své opodstatnění. Za určitých okolností mohlo opravdu dojít
spojením těchto tří stanic k výraznému synergickému efektu, k prohloubení programové nabídky směrem k
ještě větší kvalitě a s potenciálem až sto tisíc denních posluchačů.
Byli jsme zklamáni, když Český rozhlas v
březnu 2013 uvedl do éteru novou stanici. Především nás zaskočila programová skladba. Bylo patrné, že jejím
tvůrcům vůbec nešlo o zvýšení kvality programu, ale o pouhé podbízení se posluchačům ve snaze se vlichotit
povrchností a polobulvárním výběrem témat. Nechápali jsme zejména, proč Český rozhlas zaměstnává tolik
odborníků na marketing. Start stanice byl provázen začátečnickými chybami. Vedení např. zcela ignorovalo, že při
změně nabídky nelze eliminovat živou kmenovou poptávku. Ta je přece základem i poptávky budoucí a
zdrojem jejího rozšiřování. Vedení tak dosáhlo toho, že mnozí kmenoví posluchači Šestky a Česka, tvořící
spolehlivé posluchačské jádro intelektuálně orientované stanice, jednoduše odešli.
Nejvyšší poslechovost bývalé
Šestky zaznamenával pořad Názory a argumenty. Jím Šestka své večerní vysílání začínala a ten také zůstal z
původního vysílání Svobodné Evropy. Stejný formát, stejný rozsah, zlaté marketingové pravidlo. Co si ale máme myslet o
dnešních programových tvůrcích, kteří ze zcela nepochopitelných důvodů tento vlajkový pořad s tradici několika
desítek let, jediný svého druhu na českém rozhlasovém trhu, zkrátili o dvacet minut a umístili kdesi
uprostřed vysílání? Výsledek je zřejmý. Podle posledních průzkumů poslechovosti počet denních posluchačů
stanice Plus, místo aby v důsledku programové synergie narostl, klesl na třetinu počtu všech tří
zlikvidovaných stanic.
To je jen jeden příklad. Mohli
bychom se rozepisovat o poklesu úrovně zpráv i o jiných pořadech. Hodnocením pořadů se na podzim 2013 zabýval Klub přátel
Šestky – viz zde. Tento trend dodržují i programové změny platné od 2. ledna 2014.
Stanice Plus se vlivem
programového schématu a zásahů do jeho naplňování stala obsahově plochou, v některých případech doslova zhloupla, což
samo o sobě je výraz toho, jak si neváží Český rozhlas kmenových posluchačů zrušených stanic, posluchačů
vyznačujících se vysokými nároky na intelektuální úroveň a kvalitu vysílání.
Český rozhlas kdysi působil i jako spolutvůrce
normy obecně užívané češtiny a byl nositelem její kvalitní a nápadité podoby. Klíčovou součástí
novinářské úrovně nebylo napsat článek, zprávu, ale opatřit je stručným, jazykově kvalitním a podstatu postihujícím
titulkem. Totéž platí i o názvech pořadů. Jaký asi může mít vliv název jednoho z náboženských pořadů Zaostřeno
na duši? Má rozebírat duchovní podstatu víry? Neznámí lidoví autoři raně novověké skladby Hádala se
duše s tělem se musejí hrůzou obracet v hrobě.
Po roce 1989 se Český rozhlas vzpamatovával z
ran, které mu uštědřila husákovská normalizace. Díky jeho prvnímu řediteli Vlastimilu Ježkovi se
zbavil dosavadního centralistického uspořádání a pyramidálního řízení, v němž jednotlivé programové segmenty
byly soustředěny do tak zvaných redakcí. Postupně vznikaly samostatné stanice s vlastním řízením, s
vlastní personální a programovou pravomocí, zejména pak s vlastním rozpočtem. Jím mohly do přidělené výše podle obecně
stanovených pravidel nakládat. Vedení rozhlasu včetně odborných ředitelů tu sehrávalo roli
metodického, avšak ne faktického řízení. Tak byla přirozeným způsobem jednotlivým stanicím zajištěna jejich redakční
nezávislost, nezbytná podmínka pro svobodu slova a svobodu tvůrčí, Podmínka, bez níž je existence
veřejnoprávního rozhlasu nemá smysl.
Pod vedením Petera Duhana probíhá protiběžný
proces. Jednotlivé programové segmenty jsou vyváděny ze stanic a soustřeďovány do tak zvaných
center – obdoba kdysi tak proslulého redakčního systému. Stanice samy se dostaly do postavení subjektů, které
sice mají naplnit programové schéma (mimochodem nadiktované shora, bez možnosti
jakékoli, byť sebemenší, korekce), cestou „objednávek“ směrovaných jednotlivým centrům.
Tvůrci v centrech – ať už jde o zpravodajce, publicisty, dokumentaristy či
reportéry – jsou tak zcela odděleni od
stanice, pro niž vykonávají práci, a stanice nemá nejmenší šanci jejich práci
jakkoli koordinovat či do ní jakkoli
zasahovat. „Tvůrčí“ činnost se odehrává v centru bez ohledu na názor vedení
stanice, bez vazby na ráz dané stanice.
Uvedený systém by možná nalezl své opodstatnění, kdyby stanice vládly alespoň
financemi, jimiž se kryje jejich programová
výroba, a ony rozhodovaly, zda ten či onen produkt zakoupí a kolik za něj zaplatí. Jenže Duhanovo vedení je nejen
připravilo o tvůrčí týmy, ale i o finanční prostředky.
Stanice se staly vyprázdněnými
entitami, zbavené fakticky (byť formálně ne) práva do vlastní programové náplně mluvit. A to jak z hlediska jejího
koncipování, tak z hlediska jejího konkrétního naplnění. Jediné, co je jim ponecháno, je odpovědnost za obsah
vysílaného.
Provedená centralizace nejen vyprazdňuje ducha
Českého rozhlasu. Připravuje stanice o jejich svébytný programový ráz a o určitou programovou
konzistenci. Jde tu i o útok na svobodu
slova a svobodu tvůrčí. Zlikvidovala
zbytky redakční nezávislost jednotlivých stanic Českého rozhlasu a vytvořila
prostor pro nežádoucí zasahování do programu shora.
Jako dlouholetí posluchači Českého rozhlasu
samozřejmě známe i redaktorskou práci Petera Duhana za mikrofonem. Ač nejsme odborníky, pouze
zainteresovanými posluchači, opakovaně nás přesvědčoval, že v konkurenci s redakčními kolegy Šestky patří
mezi podprůměr a podle toho vypadaly i jeho tvůrčí výkony. Daly se nanejvýš přetrpět. Skutečnost, že jako
novinář patřil mezi podprůměr, nijak nevylučuje, že jako manažer se mohl zařadit naopak mezi špičku. Ve vedení
Šestky se dle našeho názoru nedopustil vážných pochybení. Dokonce z jeho iniciativy vznikl Klub přátel
Šestky a my se mohli setkávat bezprostředně s tvůrci, s nimiž jsme se do té doby znali jen z éteru. Do jaké míry
je s to zvládat vrcholné funkce v Českém rozhlasu si mohl navíc vyzkoušet v roli programového ředitele a
prozatímního generálního ředitele. O to větší bylo naše zklamání, když byl s konečnou platností předchozí Radou
Českého rozhlasu potvrzen ve funkci generálního ředitele.
Zneklidnila nás už skutečnost,
že krátce po jeho nástupu z Českého rozhlasu odešla Hana Hikelová, jeho konkurentka
na funkci generálního ředitele, vynikající rozhlasovou redaktorka a reportérka.
Zasloužila se o vznik a rozvoj
zpravodajské stanice Česko. Duhanův
předchůdce Václav Kasík nikdy nelikvidoval svoji konkurenci, jež si dovolila stejně jako on ucházet se o
funkci generálního ředitele. U Václava Kasíka jsme nikdy nezaznamenali, že by bránil redakční nezávislosti
uvnitř Českého rozhlasu. Personální politika nového vedení ČRo je slyšet – z éteru téměř nebo zcela mizí
hlasy dlouholetých přispěvatelů Šestky a Svobodné Evropy (Karel Wichs, Goranka Oljaca, Radko Kubičko), jako by
se někomu stali nepohodlnými.
Za dva roky svého působení v roli generálního
ředitele je Peter Duhan odpovědný za programové vyprázdnění rozhlasu. Ukázal, že není schopen obklopit se
alespoň kompetentními spolupracovníky. Svědčí o tom vysoká fluktuace v nejvyšších funkcích
rozhlasu. Za dva roky má rozhlas už druhého personálního ředitele, což nepochybně podlamuje jakoukoli snahu o
smysluplnou personální politiku dovnitř organizace. Má už druhého programového ředitele (náměstka), což
svědčí o programové bezradnosti nejvyššího vedení rozhlasu. Za tytéž dva roky rozhlas už potřetí mění
ředitele odpovědného za provoz a ekonomické řízení, což vyvolává obavy z toho, jak je nakládáno s penězi
koncesionářů, tedy s penězi veřejnými, nad nimiž má jako první bdít Rada Českého rozhlasu.
Organizační centralizace rozhlasu je provázena
i centralizací finančních prostředků. Programová nezávislost (samozřejmě v předem vymezených formátových
hranicích) jednotlivých stanic Českého rozhlasu byla v dobách ředitelování Václava Kasíka podtrhována
jejich finanční nezávislostí. Každá stanice disponovala vlastním rozpočtem a při respektu obecných pravidel
rozpočtování v rozhlase mohl šéfredaktor stanice pružně reagovat na stávající naplňování programu,
popřípadě na tvůrčí podněty, program obohacující i z hlediska ekonomického. Duhanovým působením se stal z
hlediska řízení stanice „pátým kolem u vozu“.
Decentralizace financování
programu byla do určité míry i zárukou širší kontroly nad užitím získaných finančních prostředků a bránila jejich
případnému vrchnostenskému zneužití, popřípadě
rozkrádání. Zpětná centralizace naopak
způsobuje, že financování programu
Českého rozhlasu je zcela neprůhledné. Je v rukou několika málo jedinců z vrcholného vedení
rozhlasu a vzhledem k důvodným obavám o jejich odborné způsobilosti je na místě i obava ze zneužití jimi vytvořené
situace. Naši obavu dokládá skutečnost, že po zrušení tří stanic (Šestka, Česko, Leonardo) ušetřené
finance zmizely neznámo kde. Rozhodně se nestaly zdrojem posílení programové tvorby nové stanice Plus, jak bylo
slíbeno v radou schválené koncepci. Podle našeho odhadu náklady na program této stanice by se neměly pohybovat
o mnoho výše, než činily náklady na program zrušené Šestky.
Skutečnost, že v době, kdy Český
rozhlas rozjížděl novou stanici Plus, současně přistoupil k vytváření nové značky (loga) – k tak zvanému rebrandingu –
naši obavu o nakládání s finančními prostředky koncesionářů jenom prohlubuje a podtrhuje. Tato akce, není
jen výměnou značky, ale vyvolává
postupně další a další investiční a
provozní náklady sahající do výše několika desítek miliónů korun. Jestliže před zhruba dvaceti lety Český rozhlas změnil svoji obchodní značku (logo),
dalo se to vysvětlit tím, že se chtěl odříznout od své neblahé minulosti. Důvod, proč Český rozhlas, medium
veřejné služby, které své postavení na trhu má stvrzovat tím, že plní společenskou zakázku, ukotvenou v zákonu
o Českém rozhlase, totálně změnil svoji značku, je z hlediska marketingového a ekonomického zcela nepochopitelný.
Vyvolává dohady o možném „tunelu“ uvnitř financí rozhlasu.
Povinností Rady Českého rozhlasu je především
dohlížet nad řádným užitím peněz rozhlasových koncesionářů, tedy peněz veřejných. Pokud však Radě unikají skutečnosti,
jichž se dotýkáme v tomto dopise, pak je
zřejmé, že si neplní svoji základní povinnost. Totiž hájit zájmy koncesionářů a
bránit managementu v jeho možném úsilí
si Rozhlas „privatizovat“. Samozřejmě, že Rada má daleko více informací, než
bychom měli šanci získat my. Máme-li
však podezření už na základě toho, co víme, že se v Rozhlase v dané chvíli
děje, že ze strany vedení Českého rozhlasu
v čele s Peterem Duhanem jde v tom lepším případě o naprostou odbornou nezpůsobilost,
a to jak v oblasti řízení programu, tak i v oblasti řízení finančního, vedoucí
k programovému i ekonomickému propadu
rozhlasu, a v tom horším případě o zlý úmysl si rozhlas „privatizovat“, pak
plným právem očekáváme, že Rada naše
obavy veřejně a přesvědčivě rozptýlí, anebo zasáhne v zájmu koncesionářů vůči
vedení rozhlasu a zabrání tak ještě horším následkům.
Žádáme o odpověď na tuto kritiku a prošetření podnětů.
V Praze dne 14. ledna, 2014
Výbor spolku SLOVO O SLOVĚ:
Jan Payne
Zdeněk Řeřicha
Josef Zemek
Milan Haluška
sídlo spolku Slovo o
slově: Budečská 1169/39, Vinohrady, 120 00 Praha
Žádné komentáře:
Okomentovat